Krátce o protokolech

Podle mého názoru jsou laboratorní cvičení na škole z těchto důvodů:

• naučit studenty „dělat rukama“ (= umožnit studentům získat základní experimentální dovednosti)
• přinutit studenty začít smysluplně používat počítač (= student využívá prostředků ICT v ostatních předmětech), konkrétně pro psaní protokolů
• přinutit studenty začít používat mozek k formulaci vlastních závěrů a názorů.

Z tohoto důvodu (až na výjimky) neposkytuji pracovní listy a zadání se studenti dozvídají na hodinách minimálně týden předem. Postup pak mohou konzultovat prakticky kdykoliv, kdy mne zastihnou.

Protokol - zpráva o měření - je pak jediným výsledkem jejich práce. Měl by podle toho vypadat. V protokolu by studenti měli prodat veškerou svou práci. Odfláknutý protokol jim nemůže získat dobré hodnocení.

Současně protokol vede studenta k tomu, aby se na práci dobře připravil:

Každý protokol je v podstatě popsaný příběh (detektivka, chcete-li), který má neustále stejnou strukturu. Nutné prvky protokolu jsou následující:

Tabulka v záhlaví první stránky obsahuje název úlohy, datum, třídu, fyzikální podmínky měření a další náležitosti. Hlavičku je možno stáhnout např. tu: *TODO*

Seznam úkolů, které je potřeba splnit, cíle laboratorní práce. (Určit reakční dobu pozorovatele, objevit, zda existuje závislost mezi délkou kyvadla a jeho periodou…)

… znám-li úkol, mohu začít hledat. To vede na teoretickou přípravu:

Teoretická příprava se týká všeobecného popisu daného celku (zákon zachování energie, povrchové napětí) a uvádí příslušné základní vztahy. Nic více, nic méně.

Teoretická příprava je základem pro další, mnohem důležitější část (dokonce se stává, že se tyto části vzájemně překrývají, není chybou je sloučit do jedné části, pokud to dává smysl:

V Popisu metody studenti v hrubých rysech nastíní jak bude danou veličinu měřit, případně co k tomu použijí (rámcově), a odvodí konkrétní (pro danou metodu) vzorec, s pomocí kterého z naměřených veličin určí veličinu výslednou. Neuškodí schéma, obrázek lépe znázorňující celou situaci nebo postup. To jim umožní rozmyslet si další části - použité pomůcky a postup měření. Zatímco ty jsou součástí domácí přípravy, v protokolu se neobjevují. Zde totiž končí „přípravná část“ protokolu, kterou lze mít napsanou již před vlastním měřením.

Druhá část – zpráva o vlastním měření – má následující kapitoly:

Kompletní seznam skutečně potřebných a používaných pomůcek. Je jedno, co bylo napsáno v návodu (pokud jste nějaký měli). Vy píšete, co jste skutečně používali. Součástí by měly být základní údaje o přesnosti použitých měřidel.

Krok za krokem do podrobna popsáno co jste dělali, případně jak. Postup měření je recept, který by čtenáři měl umožnit pracovat stejně, jako jste pracovali vy (kdyby chtěl někdo vaše měření opakovat). Je to detailní zpráva o tom, jak jste postupovali při měření.

Uvádí v přehledné podobě naměřené hodnoty. Měl by zde být uveden seznam která hodnota je co, pokud to není evidentní. Je možné na konci uvedení naměřených hodnot uvést základní statistiky (minimum, maximum, průměr, střední odchylku, relativní odchylku)

upozorňují čtenáře na okolnosti, které mohly mít vliv na zkreslení měřených hodnot, případně na zvláštnosti ve statistickém zpracování atp.

poslední část se již týká „práce s čísly“ - zpracování naměřených hodnot. Její rozsah záleží na typu úlohy - jednou to může být jen statistické zpracování (v případě přímého měření), poodruhé např o výpočet chyby nebo určení závislostí.

Statistické zpracování nam. hodnot (pokud k němu již nedošlo dříve, v tom případě se uvádí vstupující hodnoty), dosazení do vzorců odvozených v teoretické části, zpracování výsledku, odhad celkové chyby, určení výsledku měření

Opětovné uvedení výsledků, diskuse okolností měření, návrhy na vylepšení, shrnutí celé práce do několika vět. Ohledně výsledků se v závěru už nic nového nevymýšlí! Vše musí být vymyšleno a uvedeno dříve.

Ukázka (hrubý nástin) je zde: LP - určení reakční doby TODO