Do lavic a rychle pryč. Ve středu 11.9. jsme se vydali do Skotské vysočiny. Plnili jsme zde
expediční část výzvy DoFE (Duke of Edinburgh Award), která má u nás na gymnáziu již
dlouholetou tradici (více na dofe.cz). Naše skupina si zvolila Skotsko nejen díky jeho
nádherné přírodě, ale také protože je to přeci jen rodiště projektu, který nám toho tolik dal.
Během letních prázdnin začal vznikat podrobný plán cesty a sotva týden po tom, co poprvé
odzvonilo, už jsme stáli v Berlíně na letišti. Plní očekávání (a obav z nevyhnutelného
skotského počasí) a s plnými krosnami jsme strávili první noc v Edinburghu na letišti, ruch
kolem nás bohužel neustal, a tak nás ku spánku kolíbaly letištní vozíky a neustálé otvírání a
zavírání dveří. O kvalitním spánku se tedy mluvit nedá, co jsme ale nenaspali na letišti po
příletu, jsme dospali v malebné chatrči na severu Loch Lomond, kde jsme v pátek ráno
odstartovali naší expedici, užívajíce si vzácných slunečních paprsků.
Dlouho před odletem jsme všichni kontrolovali předpověď počasí a k velké úlevě
z původních tří deštivých dnů nás čekal dobrý jeden a půl. Celý pátek jsme zvládli téměř bez
deště, ten nás dostihl až v noci, když už jsme byli všichni zachumlaní do spacáků a ve stanech
kousíček od vesnice Tyndrum. V sobotu ráno nás už probudilo bubnování deště na stan. Po
vydatné snídani jsme vše sbalili a doufali, že nejhorší máme za sebou. Dopoledne jsme
procházeli údolím podél silnice a železnice směrem k vesnici Bridge of Orchy, do této chvíle
bylo počasí příjemné, šedé mraky objímaly žluté špičaté hory a pofukovalo, ani moc chladno,
ani moc teplo. Oběd jsme si dali kousek za vesnicí. Přestože sezóna muchniček oficiálně
končí, bylo jich všude víc, než je příjemné, a tak jsme se obědem moc nezdržovali.
Muchničky jsou skotské mušky, které vypadají podobně jak běžné octomilky, ale koušou a
obvykle se vyskytují ve velkých počtech, není tak nenormální potkat v létě Skota se síťkou
přes obličej. Zlom přišel v druhé půli dne, kdy jsme se vyšplhali do větší nadmořské výšky a
už jsme nebyli údolím chráněni před skotskými živly. Odpoledne začalo pršet a v podstatě
nepřestalo. Pokud nekapalo, tak mrholilo. Naivně doufajíce, že v suchu dojdeme, jsme
pokračovali. Inu, co nám zbývalo? Široko daleko pak nebylo nic než vřesoviště a sem tam
hotel, který nám byl bohužel podle pravidel expedice k ničemu. Naším cílem bylo tábořiště
v mokřadech Rannoch Moor. Zde byla trasa i povětrnostní podmínky nejtěžší. Nárazový vítr
s námi a našimi těžkými krosnami cloumal a suché už nezůstalo skoro nic. I v této kruté části
cesty byla jistá krása a nedotčená příroda, kam oko dohlédne. Ocenili jsme ji řádně v suchu a
teple při vzpomínání. Co se zdálo jako nekonečná cesta, mělo končit u kamenného mostu, kde
podle Mapy.cz mělo být tábořiště. Když tam ale naše parta došla, jediná věc, která
naznačovala předchozí užívání, bylo bahnité ohniště obklopené loužemi. Pod mostem zuřila
řeka a pár bříz vlálo ve větru. Šlo se tedy dál do naštěstí nedalekého lesíka. Poslední suché
boty byly promočeny cestou do nového tábořiště, museli jsme totiž sejít z ušlapané cesty a
přes mokřady přejít do lesa. Stany byly postaveny v rekordním čase. Kdo zalezl, už do rána,
nevylezl.
Třetí den ráno jsme nevyspalí a zničení vyrazili dál. Odměnou za statečnost nám byla
duha, která nás doprovodila ven z mokřad. To ráno bylo slunce skutečně jako světlo na konci
tunelu. Cestou dolů do proslulého údolí Glencoe jsme zahlédli několik oranžových značek,
hádali jsme se, co znamenají. Dole v údolí jsme zjistili, že se běží světově známý Glencoe
Marathon, o kterém samozřejmě nikdo z nás nevěděl. Ze začátku jsme běžcům tleskali a
snažili se je podpořit, to jsme nevěděli, kolik jich ještě potkáme. Letos se maratonu účastnilo
několik set nadšenců. Běžci začínali pod nejvyšší horou Británie Ben Nevis a končili
nedaleko našeho tábořiště na hoře Meall a‘ Bhùiridh. Trasu, kterou oni uběhli za pár hodin,
jsme my měli rozplánovanou na dva dny, náš celkově třetí a čtvrtý den. Postupně ubývalo
běžců, až už bylo konečně v dohledu malebné městečko Kinlochleven. V městečku jsme
doplnili vodu a zamířili do posledního tábořiště výpravy, které čnělo víc jak 200 výškových
metrů nad údolím, do kterého jsme právě vesele sešli. Počasí už se ale definitivně vyjasnilo a
cestou nahoru už jsme se všichni svlékali z teplých mikin a hardshellových bund. Když jsme
postavili stany, byla natažena prádelní šňůra a zběsile se sušilo. U večeře jsme se dívali, jak
slunce zapadá nad vysokými vrchy a cítili na tvářích, jak pálí.
Poslední den putování utekl nejrychleji, čekalo nás už jen projít další zelené údolí a
sestoupit do Fort William, odkud nám jel autobus do Edinburghu. U oběda jsme toho dne měli
možnost pozorovat honácké psy v akci a poslouchat, jak se od stěn hor odráží křik farmářů.
Mezitím se ovečky ze všech koutů sbíhaly v jednu velkou bílou vlnu mířící kamsi za úpatí
hory. Již zmíněná nejvyšší hora Spojeného království byla zalitá sluncem a tyčila se nad
naším cílem. Později nám bylo řečeno, že její vrchol není často vidět a je schovaný v mlze.
Expedice byla řádně ukončena u nádraží ve Fort William a to hned po náletu na obchod se
suvenýry. Cestou zpátky do Edinburghu po silnici A82 jsme z okna vyhlíželi všechna místa,
která jsme procházeli, velká část West Highland Way vede podél této silnice. Vyhřátý autobus
a slunečné počasí vrátily vrcholkům krásu, kterou v dešti a mlze postrádaly, nebo snad my ji
byli příliš zaneprázdněni pozorovat.
Výprava byla plná zážitků, od počasí, výhledů, rozhovorů s místními, po skotské ceny a
nepříjemný pach hostelu, za který jsme jenom možná mohli my. Jsme velmi vděční, že jsme
se expedice mohli účastnit a přejeme všem studentům, co zrovna výzvu DoFE plní nebo se
chystají, hodně štěstí!
Zuzana Záhorková
