Jedním z mnoha plusů našeho gymnázia je možnost účastnit se projektů jako je například
Erasmus+. V květnu tohoto roku naše skupina hostila studenty z Francie a v rámci reciprocity
nás na konci října hostili studenti z Baskicka. Baskicko je svébytný národ na severu
Španělska. Jeho historie je bohatá stejně jako je záhadná.
Naše cesta odstartovala v sobotu na letišti v Praze odkud jsme na dvě skupiny letěli do
největšího města Baskicka, Bilbaa. V Bilbau jsme trávili neděli každý po svém, nasávali
slunce a kulturu kolem nás. Město je skutečně nádherné, potkávají se zde různé
architektonické styly a kultury a panuje zde velmi přátelská atmosféra, dost možná proto, že i
na konci října se teploty pohybují okolo 25 °C. Potom, co jsme se dostatečně nabažili města
byl čas vyrazit za našimi hostiteli. Z Bilbaa do Ordizie, kde bydlela většina hostitelů, jsme jeli
asi dvě hodiny.
Ordizia má podobný počet obyvatel jako Rumburk, je ale výrazně menší. Baskicko obecně je
velmi hornaté a města a vesnice rostou spíš do výšky než do šířky, většina lidí tak přes
zemědělskou náturu oblasti bydlí v bytech. První večer jsme s hostiteli strávili v baru, ovšem
nenechte se zmást, bar v Baskicku je něco úplně jiného než bar v Česku. Baskové jsou, jako
většina jižanských národů, družní. Bary jsou místa, kde se lidi pravidelně scházejí, popíjí a jí.
Nejpodobnější jsou tomu u nás hospody. Domů, respektive našich baskických rodin, jsme se
vraceli na naše české poměry pozdě, asi okolo jedenácté, což je pro Basky naprosto normální.
Denní harmonogram je tu jiný už díky jejich geografické poloze, slunce zde vychází později a
později zapadá. Baskové tedy nejsou zrovna ranní ptáčata, ale spíš noční sovy.
První oficiální program nás vzal do hor. Autobus nás dovezl až ke klášteru Arantzazu,
dokončeném v padesátých letech minulého století, tyčícím se nad krajinou ve výšce 750 m. n.
m. Odtud jsme se už po svých vydali na pastviny Urbia, travnaté pláně jako z pohádky.
Většinu výšlapu na planiny jsme šli listnatým lesem, podobným těm našim. Ty nejkrásnější
scenérie se nám ukázaly, když jsme se vyšli z lesa ven. Široké zelené údolí a kamenné vrcholy
byli zalité sluncem. Kolem nás volně procházeli koně, byli krotcí a nechali se pohladit. Jsou
už zvyklí na turisty. Seshora na nás dohlíželi obrovští a hroziví supi. Bouda a stánek pro
turisty zavřel pár dní před naším příjezdem, takže jsme si vychutnali obědy z domova a po
tom, co jsme si dostatečně odpočinuli započala většina výstup na nejvyšší horu oblasti. Cesta
nahoru byla strmá, kamenitá a celou dobu výstupu do svahu pařilo slunce. Výhledy nahoře ale
stály za to.
Po návratu zpátky do Ordizie jsme se sotva stihli umýt a už jsme byli na cestě do místního
sportovního centra, kde měla většina našich hostitelů trénink. Obrovské sportovní centrum
mělo tenisové kurty, fotbalové hřiště, hřiště na rugby, několik vnitřních tělocvičen, bazén,
posilovnu a kdo ví, co ještě. Pro naši výpravu byl toto větší zážitek než předchozí výlet. Žáci i
dospělí jsou zde vedeni ke sportu odmalička, do centra to mají všichni maximálně deset minut
chůze a ceny jsou až směšně nízké. Zdálo se, jak kdyby se sešla celá škola a všichni se v jeden
čas věnovali sportu, od basketbalu po fotbal. Ta atmosféra se těžko popisuje, takto silný pocit
komunity se je něco nám neznámého.
V úterý jsme navštívili kostelík Gaztelugatxeko San Juan, kde se natáčel světoznámý, cenami
ověnčený seriál Hra o trůny. Konkrétně se na ostrůvku nacházela pevnost Dračí kámen, sídlo
Targaryenů. Hrad byl samozřejmě CGI, ve skutečnosti je na vrcholu ostrova právě malý
kostelík, ke kterému vede celých 241 schodů, ty se v seriálu objevily. Vzdálenost od
parkoviště na horu ke kostelíku je asi kilometr. Nejdelší kilometr ve vašem životě. Nejdřív vás
čeká strmá cesta dolů k oceánu, pozor ať neklopýtnete. Po schodech nahoru ke kostelu to jde
pomalu, doporučuji dělat pravidelné zastávky a zhluboka se nadechnout slaného vzduchu a
kochat se. Nahoře je větrno, ale dohlédnete na dlouhé skalnaté pobřeží i na široký oceán.
Oběd jsme si dali v Bilbau a s menším zpoždění jsme se sešli u Guggenheimova muzea. Čas,
který jsme měli na prohlídku všech expozic a celé budovy nám sotva stačil. Velmi zajímavá
byla exhibice umělce jménem Yoshitomo Nara, jeho postavy mají velmi intenzivní pohled,
jeho tvorba je neuvěřitelně živá a pestrá. Krom něj byly v muzeu vystaveny i obrazy autorů
jako Rothko a Jean-Michel Basquiat, obrovské kovové sochy, světelné iluze a mnoho dalšího.
Středeční program se celý zaměřil na projekt „Sustainable Entrepreneurship of Europe.“
Navštívili jsme tradiční farmářský trh, který se koná každou středu v Ordizii na náměstí.
Autobus nás potom vzal do nedaleké vesnice nad Ordizií. Kde k nám promluvili místní
starostové. Do Ordizie jsme šli zpět starou obchodní stezkou, jež se baskický tým snaží
v rámci projektu obnovit. Po cestě jsme hráli hru, každému byla přidělena role jako např.
farmář, člen místního úřadu, investor, … a naším úkolem bylo vymyslet návrhy na rozvoj
fiktivní obce podobné té, co jsme zrovna navštívili. Odpoledne jsme dali všechny nápady
dohromady a vytvořili plán, jak by mohla budoucnost naší fiktivní horské vesnice vypadat.
Poslední den byl dnem, na který jsme se všichni těšili snad nejvíc. Ve čtvrtek jsme jeli do
Donostie (San Sebastián) surfovat. Počasí nám tentokrát ale opravdu nepřálo, vydatné deště a
bouřky jsou pro Baskicko stejně typické jako slunce a vedra. Když jsme v Donostii
vystupovali z autobusu tekly po silnici proudy vody. Cesta na pláž byla dobrodružná a větru
bylo obětováno několik deštníků, voda v zálivu vypadala nebezpečně. Obléknout se do
neoprenu bylo téměř nemožné, protože jsme byli všichni mokří, ale nakonec jsme se do nich
všichni nějak nasoukali, po krátké instruktáži se šlo rovnou do vln. Voda byla snad teplejší
než vzduch a vlny vypadaly hůř, než ve skutečnosti byly. Někomu to šlo, někomu zas míň,
pro každého z nás to byl ovšem nezapomenutelný zážitek. Všichni ve zdraví přežili. Večer nás
čekalo slavnostní rozloučení, poslední společná večeře a předání certifikátů o účasti. Naše
hostitelské rodiny byly štědré a pohostinné a my jsme jim všichni moc vděční za to, jak se o
nás staraly. Necelý týden, co jsme v Baskicku strávili byl pro nás všechny přínosným
zážitkem a také životní zkušeností. Doufáme, že až v únoru přijedou Baskové zase k nám do
výběžku, budou aspoň z poloviny tak nadšení jako my.
